Zahraniční cesty poslaneckých delegací bývají častým terčem lidové nevole – a přiznejme si, že leckdy právem.
Z valné části plynou útoky ze stejných zdrojů jako obecné nadávání na poslance coby tvory všeobecně neoblíbené – na jejich cesty se prostě nadává stejně jako na jejich platy, na to že nic nedělají, na to že něco dělají, na to že se ve sněmovně moc mluví, na to že se tam o něčem nemluví a tak dále.
Jsou ovšem tací, kteří sebou nenechávají cloumat takovými jednoduchými odsudky a pro politiku mají i dobrého slova (či alespoň chápou její důležitost), přesto jsou cesty poslanců do zahraničí pro ně přes čáru a kritizují je pro ně samé. Nyní vzbudila poprask cesta výboru pro životní prostředí do Grónska za pižmoni – proto se na poslanecké zahraniční cesty podívejme podrobněji.
Hned na úvod je třeba říct, že zahraniční politiku nedělá jen vláda, případně prezident. Mezinárodní vztahy se udržují (a utužují) i prostřednictvím tzv. parlamentní diplomacie, která je podstatně méně vidět a má svá specifika, přesto jde o rozvinutý a tradiční systém politické činnosti. To lze doložit i tím, že Meziparlamentní unie byla založena roku 1889 a je tedy podstatně starší než OSN a jiné klíčové instituce mezinárodní politiky.
Parlamenty se tedy na diplomacii podílejí, a k diplomacii patří i cestování. Jednak na zasedání různých mezinárodních fór a institucí, často konaná pravidelně, což jistě není třeba vysvětlovat, vedle toho ovšem jednotlivé výbory vyrážejí na jednorázové mise do rozličných zemí.
Je zřejmé, že cestují poslanci ze zahraničního výboru. To snad pochopí každý. Doufám, že se nemusím ani pouštět do zdlouhavého obhajování, proč dávají smysl i cesty výboru pro obranu (do zemí, s nimiž jsme v obranném spojenectví či spolupracujeme), pro evropské záležitosti (pokud nejede na Madagaskar) či hospodářského výboru (ten má také přesah do mezinárodních vztahů, může jít o konkrétní misi v obchodní politice). V těchto případech jde leckdy o přímou diplomatickou aktivitu. Co ale s výbory ostatními?
Některé cesty lze označit za „zdvořilostně diplomatické“ – výbory ze dvou či více zemí se potkají, navážou tím styky, vymění zkušenosti, udrží se styky mezi dvěma parlamenty. Po návratu ze zahraniční cesty těžko předložit nějaký konkrétní dokument, prokazující konkrétní výsledek cesty, ale taková už je diplomacie, a parlamentní diplomacie obzvlášť. Proto takové cesty bezhlavě neodsuzujme, pokud dodrží jistá elementární pravidla. Nepochybně třeba platí, že nemá zrovna význam podobné návštěvy posilující meziparlamentní styky činit do zemí nám značně vzdálených – takové se dělají především po Evropě, případně u významných velmocí, nejčastěji pak u zemí sousedních.
Dále pak máme cesty „inspirativní“. Považujeme-li za vzor školství ve Finsku, je snad pochopitelné, že se tam delegace školského výboru zajede podívat. Do Estonska na digitalizaci pak může výbor pro veřejnou správu, do země s progresivním exekučním systémem pak zase třeba výbor ústavně právní atd. Široká parlamentní delegace je potřebná z toho hlediska, že umožní seznámení se s podmínkami zástupcům různých politických proudů. Je-li program dobře sestaven, taková cesta může opravdu přinést ovoce – a je opravdu lepší, než poslat tam jednoho člověka, či naopak pozvat si na přednášku někoho odtamtud a zbytek si nastudovat písemně. Přejeme-li si, aby poslanci rozhodovali odpovědně a informovaně, bylo by docela hloupé na takových cestách šetřit. Zažil jsem poslance, kteří se vrátili opravdu plní nápadů a o svých cestách pak mluvili ještě dlouho.
Zůstává ovšem faktem, že se stále objevují cesty, kterým nejlépe sluší přívlastek „turistické“. Z poslední doby je nechvalně známý příklad výpravy kontrolního výboru do Peru. Na ní je špatně vlastně úplně všechno. Zaprvé se na ni vypravil jeden z nikoli věcně-politických, ale řekněme „pracovních“ výborů sněmovny – opravdu není důvod, proč by kontrolní, volební nebo mandátový a imunitní výbor (případně komise pro práci Kanceláře PS) měly nějak extra rajzovat, případně nechť jednou za volební období vyrazí do evropské země vyměnit zkušenosti, jak podobnou problematiku řeší tam. Nelze se ale tvářit, že cesta tohoto typu spadá do mezinárodní politiky. Dále pak je problém samotná destinace – Peru je země vzdálená nejen fyzicky ( = vysoké náklady na cestu), ale i politicky ( = nejde o parlamentní demokracii, mají dosti jiný systém), nemáme s ní nijak intenzivní vztahy a z hlediska finanční kontroly nejde o zemi, která by byla známá nějakým mimořádně objevným a progresivním účetním systémem. Pokud pak je známo, samotný program delegace cesty bylo možno označit za „velice odpočinkový“. Takové cesty (zvláště konané výborem, který má za úkol se starat o kontrolu hospodaření s veřejnými prostředky) lze kritizovat zcela oprávněně a je to ve veřejném zájmu.
Pokud se tedy nyní strhl povyk kolem cesty výboru pro životní prostředí na Island a do Grónska, kam vlastně taková cesta patří? Island je evropská země, nikoli exotická země na druhém konci světa, je to náš spojenec v rámci NATO, opakovaně se objevují úvahy o jeho vstupu do EU, je to parlamentní demokracie – celkem vzato je to tedy země, do níž i český parlament jednou za čas může na základě všeobecných meziparlamentních zvyklostí vyslat „zdvořilostně diplomatickou“ parlamentní delegaci, aniž by to mělo zavdávat příčinu k reálnému pohoršení (pokud to nebude tak často jako na Slovensko). Asi věcně nejpříslušnější by byl výbor pro obranu, nicméně protože by se ideálně mělo propojit pro jednu cestu více účelů (přece nebudeme bezhlavě rozhazovat erární peníze!), je vhodné, aby „zdvořilostně diplomatický“ aspekt převzal spíše nějaký výbor, který tam pojede na cestu charakteru „inspirativního“. Není vůbec s podivem, že se tam vydává výbor pro životní prostředí – vždyť jde o zemi, která jakožto země subarktická a izolovaná musí vyvíjet inovativní postupy v adaptaci na změnu klimatu včetně masivního využívání obnovitelných zdrojů (nejen geotermálních). Rozšířit pak cestu na Island ještě o sousední Grónsko je pak také relativně racionální rozhodnutí – tam lze totiž změnu klimatu a její bezprostřední dopady na ekonomiku načerpat intenzivně, a to včetně zkušeností místní reprezentace s adaptační politikou. Grónsko samo o sobě jakožto území nesamostatné sice nemá pro českou diplomacii zásadní význam a pro zvláštní výpravu by nebylo obhajitelné ani pro svou „inspirativní“ cenu, jako přídavek cesty na Island je to ale obhajitelné a docela lišácké (mám zde na mysli pochopitelně lišku polární) řešení, jak tam naši delegaci vyslat a rozšířit tak seznam parlamentních kontaktů. Grónsko totiž míří k nezávislosti a arktický prostor obecně v posledních letech díky uvolňování ložisek surovin kvůli tání ledovců nabývá poměrně značného geopolitického významu, jak dobře ví každá zahraničně politická instituce nejen na severní polokouli. Mít rozvinuté kontakty se všemi členy Arktické rady nemůže být na škodu.
Proč se tedy právě tato cesta dočkala takového odsouzení? Může za to nešťastný dodatek, že rozšíření cesty o Grónsko bylo schvalováno zvlášť a na první pohled tedy šlo o „výpravu do Grónska“, což není a nebyla pravda. A potom za to nepochybně může zvukomalebnost slova „pižmoň“, které prostě novinářům stálo za titulek. A protože „poslanci jedou do Grónska pozorovat pižmoně“ zní (zvláště v době nouzového stavu) opravdu strašně, oheň byl na střeše. A přitom je to takové sympatické zvíře.
Aby bylo jasné – ani ty pižmoně v programu nelze racionálně vyčítat. Dnešní poslanci právě proto, aby jim nikdo nenadával, že jeli z turistických důvodů, radši nedají na sociální sítě fotku historické památky. Přitom se na ně samozřejmě podívat zajdou – proboha, copak když přijede nějaká zahraniční delegace k nám, my jim hrdě neukážeme Prahu? Samozřejmě ano – tak i jiné země cizím delegacím zařazují do programu návštěvu historického objektu, monumentu, národního muzea. Je to úplně normální a není na tom vůbec nic špatného. V Grónsku si mysleli, že poslancům výboru pro životní prostředí ukážou „management stád pižmoňů“, a je to od nich hezké a zdvořilé. U nás klidně můžeme návštěvě cizího výboru pro životní prostředí ukázat projekt návratu praturů ve vojenském prostoru v Milovicích, který je zajímavý i v širším kontextu. Je to úplně v pořádku. Hostitelská země si za takovou pozornost v programu zaslouží poděkování, zahraniční delegace si nezaslouží jakoukoli kritiku.
Celé to je navíc pochopitelně relativně zbytečné – s ohledem na nouzový stav a omezení cestování se cesta nejspíše vůbec neuskuteční. Jenže holt administrativa jede dál, pandemie nepandemie, tak se to muselo na základě dohody s hostitelskými státy formálně “odbavit” a to právě vzbudilo onu nežádoucí pozornost.
Kdybych měl ještě čas dělat přednášky pro školy, klidně bych cestu na Island a do Grónska dal (v kontrastu k Peru) jako dobrý příklad zahraniční cesty – a ještě by mi to umožnilo udělat nějaký hezký vtip na pižmoně. Proto nebulvarizujme, a než začneme dštít síru, zamysleme se. To neplatí jen pro kritiku zahraničních cest poslanců, ale tak nějak obecně. Samozřejmě těm, co kritizují úplně cokoli, tento text asi nijak nepomůže, a proto se s nimi ani nehádejme. Místo toho se dívejme na pižmoně – vždyť jsou tak uklidňující!
Převzato s laskavým svolením autora.