Polský důl Turów ničí (nejen) své okolí

Již více než měsíc uplynul ode dne, kdy Ministerstva životního prostředí a zahraničí odeslala podnět k Evropské komisi kvůli rozšiřování polského hnědouhelného dolu Turów. Původně měla těžba v blízkosti českých hranic skončit již v dubnu tohoto roku, ale polské Ministerstvo klimatu i přes veškeré námitky prodloužilo dobu těžby o dalších šest let. Polská strana podle všeho počítá s pokračováním těžby dokonce až do roku 2044. Důl by se měl navíc rozšířit až na 30 kilometrů čtverečních.

Piráti po podání žaloby na Polsko volají již několik měsíců. Pod mým vedením jsme kauzu Turów na poslaneckém Výboru pro životní prostředí projednávali již od listopadu roku 2019. Polsko svými aktivitami přímo ohrožuje životní prostředí i kvalitu života obyvatel všech tří dotčených států, ale také porušuje platnou evropskou legislativu vyplývající ze čtyř evropských směrnic i přímo ze Smlouvy o Evropské unii. Výbor pro životní prostředí na červnovém jednání přijal usnesení, ve kterém mimo jiné požádal Ministerstvo životního prostředí a Liberecký kraj, aby do 30. září 2020 vyčíslilo dosavadní i předpokládané škody a náklady v oblasti odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí. Ministerstvo nám dosud výsledky nepředložilo, ale od zástupců Libereckého kraje jsem obdržela zprávu vypracovanou Výzkumným ústavem vodohospodářským T. G. Masaryka. Autoři v ní stručné shrnuli současné i potenciální budoucí negativní dopady na poměry povrchových a podzemních vod na území České republiky a také rizika některých možných řešení.

Zmíněná studie potvrdila obavy odborníků i místních obyvatel, těžba má totiž negativní vliv na hladinu podzemní vody. Na severočeském území v blízkosti dolu klesla výhradně vlivem těžby hladina podzemní vody již o celých 60 metrů za posledních 30 let. Odtok podzemní vody z české strany do dolu si můžeme představit asi tak, jako by každý den v pětiminutových intervalech odjížděla na polské území jedna cisterna vody o objemu 9 000 litrů (konkrétně se množství odteklé vody odhaduje okolo 30-40 litrů podzemní vody za sekundu). V současné situaci tak každý sebemenší pokles hladiny vody způsobí nemožnost využívání dalších místních studní a pokud bude hladina podzemní vody i nadále klesat, využití místních studní nebude možné vůbec. Již za necelé tři roky by měl důl zasahovat pouhých 70 metrů od českých hranic a jen jeden kilometr od českých obydlí. Těžba je plánovaná až do hloubky 330 metrů pod úroveň okolního terénu, což znamená až do 30 metrů pod hladinu moře. Tím vliv na české vody zesílí a rozšíří se na větší území. Podzemní voda bude odtékat rychleji a tedy ve větším množstvím a dle zprávy Výzkumného vodohospodářského ústavu lze předpokládat úplnou ztrátu pitné vody až pro 10 000 obyvatel z šesti českých obcí u hranic s polským dolem.

Ze studie vyplývá, že opatření, které by umožnilo zachovat důl a zajistilo nastoupání hladin tak, aby byly napraveny škody z minulých let, neexistuje. Pouhé zastavení těžby v tomto bodě totiž nic nevyřeší, je potřeba na území zajistit minimálně tzv. hydrickou rekultivaci, neboli zatopení oblasti.  I to ale samo o sobě bude trvat desítky let, aby se vliv na hladině vody projevil. Když se důl zatopí, až po několika desítkách let nastoupají hladiny podzemních vod i v jeho okolí, vrátí se směr proudění vody a voda do vrtů. Jedním z navrhovaných mitigačních opatření, které by mělo odtoku vody z českého území do Polska zabránit, je výstavba těsnící stěny. Ta by měla být alespoň 1 100 metrů dlouhá a 117 metrů hluboká. Jedná se nejen o velkou, ale i technicky náročnou stavbu, u které navíc není jisté, zda bude funkční. Je zde poměrně vysoké riziko, že stěna nedosáhne předpokládaných  parametrů. Pro představu – kdyby se jediný vrt z plánovaných 200 vrtů  částečně nepodařil a ve stěně by tak  vzniklo propustné okno, znamenalo by to zásadní snížení účinnosti celé clony. Jsou zde rovněž vysoká  rizika podtékání nebo obtékání stěny, kterými se rovněž nikdo nezabýval. Neznáme stavební projekt stěny, její  přesnou konstrukci, jak bude ověřena funkčnost stěny atd. Nemůžeme proto vyloučit, že nebude  docházet k vývěru vody v nevhodných místech způsobující podmáčení staveb a pozemků, a tedy i ke  škodám na majetku. Jako velké riziko také vnímám její samotnou výstavbu, která by mohla mít další negativní dopady na životní prostředí. Lze tedy shrnout, že s podzemní těsnící stěnou je spojeno množství technických, organizačních i  odborných otázek, které vyvolávají nejistoty ohledně jejích dopadů na české území, a na které polská strana doposud nedala uspokojivou odpověď.

Polsko před sousedními státy vědomě zatajovalo některé  informace o záměru rozšíření dolu Turów i jeho dopadech na životní prostředí i obyvatele všech tří dotčených států. Dodnes odmítá přijmout za již způsobené i budoucí škody odpovědnost. Nutno ale podotknout, že především ze začátku této kauzy jsme se potýkali se značnou pasivitou a netransparentností i na straně českého Ministerstva životního prostředí. Jako největší problém v celé kauze vnímám orientaci polské strany na ekonomický zisk bez ohledu na to, co způsobí za škody na životním prostředí a  zdraví občanů sousedních států, ale i vlastních občanů. Není tajemstvím, že důl obtěžuje okolní obyvatele hlukem, významně znečišťuje ovzduší a má tak přímý negativní vliv na zdraví obyvatel všech tří států. Proti rozšiřování těžby se postavilo vedle Česka také Německo. V sousedním Sasku hrozí vlivem těžby nejen pokles hladiny podzemní vody, ale také propady půdy kvůli úbytku vody v okolí města Žitava. Svým postupem Polsko dávno překročilo meze dobrých mezistátních vztahů a ukázalo, že nerespektuje práva českých a německých občanů ani unijní legislativu.